Archiv autora: karel.simr

Druhé výročí 24.2.: Proti únavě a pro naději

Loni touto dobou jsme zapalovali „Svíce za mír“ k prvnímu výročí ruské invaze na Ukrajinu a v pozvánce škrtali slovo „první“, protože to nabízelo, že bude nějaké další. Představy, kdy válka skončí, měly ještě podobu nadhledu. Třeba „až se zbrojní průmysl zbaví všech svých nadbytečných zásob“.

Letos neslyším mnoho jiného než únavu. Únava Ukrajinců. Celou dobu se válčí na jejich území, oni nesou hlavní ztráty. Únava ze zpráv o válce. Co se ještě k obavám z další světové války dá přidat? Únava z obav. Únava z demokracie. Z mladých, ze starých, z komunistů, nekomunistů, z křesťanů, muslimů, z pražské kavárny i stávkujících zemědělců, z těch, co jsou přilepení k mobilu, i těch, co nechtějí využívat digitální technologie.  

Přesto se (mi) pořád dobře žije. Nejen mně. Pokud dobré žití měříme tím, že je pořád za co děkovat a v co doufat.

První výročí války jsem trávila v lázních časnou rehabilitací po chirurgické operaci, která pro zdravotníky představovala sedm hodin práce a pro náš stát spolu s rehabilitací náklady kolem milionu korun. Nedostatek pracovníků v lázních zachraňovaly ženy z Ukrajiny. Mezi nejoblíbenější zaměstnance vůbec patřila usměvavá, hbitá a ochotná Anja (říkejme jí tak pro tuto chvíli). Lázně jí nabídly ubytování v paneláku na kraji města spolu s další ženou, která také na začátku války uprchla z Ukrajiny. Obě se staraly o malé děti a byly za možnost pracovat a bydlet vděčné. Obeslala jsem je ukrajinskou verzí pozvánky „Svíce za mír“ a nabídla ke vzpomínkovému setkání místo v lázeňském parku. Přišly. Všechny jsme měly s sebou svíčky. Postály jsme nad jejich světlem téměř mlčky.  

Za měsíc rehabilitačního pobytu jsem přilnula k personálu i krajině.  Asi po půl roce jsme s kamarádkou hledaly, kam vyrazíme na krátkou dovolenou, a já navrhla tyto lázně. Vracela jsem se už v plné síle samoplátce. Když proti mně šla po chodbě Anja, obě jsme rozpřáhly náruč.

Na konferenci Co nás učí války v listopadu 2023 vystupoval i Dmitri Berzon. Ruský žid, který se svou skotskou manželkou žije v Čechách a od počátku války ubytovává ukrajinské uprchlíky. „U vás stačí, když se představíte,“ říkala jsem, když se omlouval za svoji češtinu s obavami, jestli jeho příspěvku bude rozumět. Bylo mu rozumět: Žádný z nás nemá volbu, kde a kdy se narodíme, na kterém kontinentu nebo v jaké zemi, nebo jaký osud nás čeká. Nevybíráme si své rodiče ani sociální skupinu, ve které vyrůstáme. Nemůžeme si vybrat mateřský jazyk, a naše formativní roky jsou utvářeny kulturními normami, tradicemi a politikou, které zdědíme od předchozích generací, okolnostmi, nad kterými nemáme kontrolu. Místo toho, abychom čelili přímým dopadům konfliktu, jsme často vyzváni, abychom zaujali stranu. Tím nevědomky přispíváme k rozdělení lidstva na „my“ a „oni“. Tvoříme spojenectví, dovolujeme si nechat se přesvědčit, abychom podpořili jednu stranu, a v procesu můžeme neúmyslně zhanobit druhou.

Představa té náhodnosti mě zaskočila. Kdyby se můj totálně nasazený tatínek neseznámil úplně nepravděpodobně s mojí totálně nasazenou maminkou, mohla ona třeba odejít s ruským důstojníkem. Zamiloval se do ní na konci války při krátkém zastavení armády v její rodné východočeské vesnici a nezapomněl na ni nikdy. Stačilo málo, a já bych dnes byla Ruska.

Koho bych asi volila a proč?

Doma na mě z hromady papírů vykoukl titulek „Zeman chce bitevní drony. K čemu? Diví se experti“. Lidové noviny, středa 30. listopadu 2016. Musela jsem Zemana jako prognostika ocenit. Dovedl si některé věci představit dřív než jiní.  Uvažoval o válce a naší obranyschopnosti, o tom, že budoucí válka bude válkou dronů. Prognostik možná bylo místo, odkud mohl dobře přispět celku „lidské rodiny“, jak by řekl Komenský. To je úkol pro mě, zvyknout si na to, že každý máme jen dílčí hlas, že naše expertství má omezenou platnost, že si každý dovedeme představit jen něco.  

O válce a naší obranyschopnosti teď uvažuje generální štáb armády. Sportovci Dukly, z nichž mnozí jsou vojáky z povolání, nafotili jako každoročně oblíbený kalendář. Jenže tentokrát kalendáře k odběratelům nedoputovaly, protože se sportovci nechali vyfotit se symbolem míru na rukách a vedení armády tím popudili. „Původně to bylo myšleno jako poděkování armádě, že můžeme sportovat v míru. Až později jsme si uvědomili, že v dnešní vypjaté době to vůči armádě nebylo fér, a nakonec se to obrátilo proti nám, protože jsme si neuvědomili, že vojáci, kteří bojují v poli, to vnímají jinak než sportovci,“ vyjádřil se ředitel Dukly a nařídil kalendáře spálit.

Ze zvyku daného mojí odborností jsem počítala, koho všeho se toto rozhodnutí mohlo různým způsobem dotknout: sportovců, fotografa a vydavatele kalendáře, vojáků, novinářů, odběratelů kalendáře, Dukly, armády, lidí, kteří mají historickou paměť a těžce nesou, když se pálí knihy, a dalších lidí, které už si nepředstavím, ale vím, že se ke kalendářům a jejich osudu vyjadřují na sociálních sítích.

Nezávidím vládě. Měla by poslouchat jednotlivé hlasy. A rozhodovat se podle toho, co i dlouhodobě prospěje celku lidské rodiny.  

Vyrazila jsem na východ. V mém případě to znamená východní Čechy, kde mám část rodiny a na obzoru vidím obliny Orlických hor. Kafe si dám cestou, rozhodla jsem se. Zaparkovala jsem na náměstí malého úpravného města. Jedna kavárna vedle druhé, v nedělním dopoledni ale měla otevřeno jen Čínská restaurace. Byla jsem asi první host. Jako druhý vstoupil rozložitý muž. Uviděl moji kávu a ptal se, jestli je z „mašiny“. „Ano,“ řekla jsem, „a je výborná.“ Ženě za barem řekl, že chce tutéž kávu, co já, a že by si zapálil. „To nemůžeš!“ vykřikla ona. „Tady seš v České republice. Tady se nesmí kouřit v restauraci! Nikde!“ „Já chci jen kafe a kouřit u toho,“ zahučel muž. „To mám jít kvůli tomu ven? Prší!“  Drobná žena nic. Ale vypadala neoblomně. „A ty jsi z Číny nebo z Vietnamu?“ zkusil to jinak. „Já jsem z Číny,“ řekla žena. „Ale jsou tady taky Vietnamci, ne?“ neustával. „Ježiš!“ zaznělo od baru téměř česky. „Já nevím! Já jsem Číňanka! A kouřit se tady nesmí!“

Přesunul se k mému stolu a zůstal stát nad ním. Podíval se na smažený banán na mém talíři: „To jsou vajíčka? – Nojo, to budou vajíčka.“ Jedla jsem dál rozkouskovaný smažený banán. Snad poprvé v životě. Byl dobrý. „Já jsem Andrej (říkejme mu tak pro tuto chvíli) a jsem z Ukrajiny,“ řekl muž a podával mi ruku. „Sláva Ukrajině!“ odpověděla jsem obřadně, jak jsem zvyklá. Ruku jsem mu nepodala, na tolik blízkosti jsem neměla náladu. Znovu se představil a znovu podával ruku. „Pane, já jsem starší dáma, a tohleto si určuju sama. Pravidla si tady určují dámy,“ řekla jsem, a on skoro zasténal: „Já chci domů!“ Zvedla jsem oči teď už se zájmem: „Jste už z toho tady asi unavený.“ Muž se rozmáchl: „Mně už je to jedno, ať si ten Putin veme všechno! Všechno. Jen ať to skončí. Podívejte, Ukrajina. Já jsem ze Zakarpatí. Vždyť jsme byli jeden čas s vámi. Potom s Maďarskem. Potom s Ruskem. Vždycky se někdo tahal o Ukrajinu. A celou tu dobu byli Rusáci všude. Je jich hodně a jsou všude. Mně už je jedno, s kým budeme, s Běloruskem nebo Ruskem. Hlavně ne v Evropské Unii.  To je pořád Zaplať! Za psa Zaplať! – za kočku Zaplať! – za slepici Zaplať! A já doma měl psa, kočku, krávu, slepice, a žádné Zaplať, vydělával jsem. Od krávy jsem prodával mléko. Mléko, pani! Ne jako tady lídl mléko, ale MLÉKO, nechala jste ho stát a do rána byla půlka smetany! – A tady daně, daně, daně.“ Popřála jsem mu dobrý návrat. A podala ruku.

Za dvě hodiny nato jsem o setkání vyprávěla ve východočeské vesnici mému 75letému bratrovi. „Staromilec,“ podotkl. „To není výhodná strategie. I když se vrátí, Ukrajina už nikdy nebude stejná jako předtím. Ani to jeho hospodářství.“

Zatrnulo mi.

Vracela jsem se domů z pražské práce a do odjezdu vlaku zbývalo padesát minut. Jezdím často a čekárna Českých drah na Hlavním nádraží pro držitele místenek a lístků první třídy je mým obvyklým útočištěm. Jako vždycky jsem vytáhla notebook a jako vždycky hledala místo poblíž zásuvky. Tentokrát to bylo naproti mladému muži ve světlé košili. „Můžu přisednout?“ zeptala jsem. „Prosim, samozřEjmě,“ řekl zdvořile a s přízvukem. Všimla jsem si průzračného výrazu modrých očí a sevřené podkovy skeptických úst. A rozměru. Seděl na dvou sedadlech a pravděpodobně už splňoval kritéria morbidní obezity. Zazvonil mu telefon, asi kamarád. Poslouchala jsem. Mladý muž jel ze schůze a čekal na pendolino do Ostravy. „Naštěsti ten blb dnes mlčel. Minule jsme ztratili hodinu debatou, kdo poškodil Nord Stream. Že pry si ho Putin poškodil sam. Ti pražaci jsou skutečně nemožni. Nemožni! A to jdeš po Praze, a samy UkrajInec. Skutečny blazInec.“ Pokukovala jsem po něm. Na jaké schůze to asi jezdí? A jak pozná na první pohled Ukrajince? Vzpomněla jsem si na Kláru Kalibovou ze společnosti In IUSTITIA. Ukrajinci u nás podle ní už jako terče předsudečného násilí předběhli tradiční držitele prvenství – Romy. Předsudečné násilí. Jen tak, třeba z nudy, třeba z pocitu zmaru. Jen tak. Máme přece představivost.

Ostrava je rodiště mého tatínka. Mám ráda její energii. Potřebuju ji. Mladý muž se zdvořile rozloučil. Už přistavili pendolino.            

I mně to jelo. Byla už tma, když jsem podél vlaku spěchala ke „svému“ vozu. Podle siluety jsem rozpoznala pana průvodčího, s kterým dnes pojedu. Zamávala jsem mu. Poznal mě také: „Cože tak pozdě dneska? Co jste dělala? Naháněla chlapy, viďte! To jsem zvědav, co vám řeknou doma!“ Zasmála jsem se. Byla jsem ráda, že mě vidí zrovna dnes zrovna takhle. Nepotřebovala jsem vysvětlovat, že jedu z nepříliš vydařené schůze čehosi, co by si směle mohlo říkat pražská kavárna, že doma mě dneska nikdo nečeká a že díky jeho reakci se cítím doma zrovna teď na pražském Hlavním nádraží. V hlavě se mi rozezněla slova Dmitriho Berzona: „Všichni máme stejnou biologii.“ A k tomu ještě tu krásnou a zrádnou lidskou představivost, dodala jsem v duchu.

Pořád je za co děkovat a v co doufat. 24. 2. 2024 v 18 hodin znovu zapálím svíci. Tentokrát asi „Svíci proti únavě a pro naději“. Myslím, že nebudu sama. Chci chvíli posedět s lidskou rodinou.

Bohumila Baštecká
členka Psychosociálního intervenčního týmu ČR a iniciativy Možná si nerozumíme; určitě se potřebujeme

Tento text je politickým prohlášením, pokud za základ politiky považujeme vzájemné spolužití v obci, v lidském společenství.

Měsíc po střelbě

Kam mě vedou vzpomínky na střelbu na Filosofické fakultě UK před
měsícem?

Do srdce
k větší laskavosti vůči sobě a druhým
k větší všímavosti a pozornosti vůči sobě i druhým
k vděčnosti, že žiju ve společnosti lidí, ve které se vzájemně neseme
k rituálu, který je mi pevným bodem a útěchou ve vyrovnávání se s
událostí
k uznání, že na takovou situaci jsem nebyla připravena
k vědomí a díkům, že i když se nohy lámou, nesou mne dál
ke zpomalení
k žití teď a tady

Za okruh Psychosociálního intervenčního týmu ČR
Alena Červenková

V Praze před Vánoci na univerzitě a kdekoli na světě kdykoli

Ve čtvrtek 21. prosince 2023 zastřelil v centru Prahy student Filozofické fakulty Univerzity Karlovy čtrnáct lidí a dalších dvacet pět zranil.

Čas se na chvíli zastavil. Pak ale tramvaje pokračovaly ve své cestě, nemocnice dál přijímaly i běžné nemocné a zraněné, a pouliční osvětlení se rozsvítilo brzy, jako každý den v tuto roční dobu.

Lidé se na chvíli zastavili. Lidé na refýžích, v obchodech, doma se ptali: Slyšeli jste to? – Jak je to možné, v naší zemi, v té jedné z nejbezpečnějších zemí světa, na univerzitě, kde jsou přece vzdělaní lidé, před Vánoci, kdy představa novorozeněte přináší něhu a naději i ztvrdlým srdcím?

Na chvíli jsme se zastavili. Potřebovali jsme něco udělat, vyjádřit solidaritu. Nejen my tady v České republice. Jednu z prvních reakcí jsme dostali od turecké kolegyně psycholožky.

Událost takového druhu je ale jako by nehmatná. Brzy se na první pohled nic nepozná. Ani na budově, ani na člověku. A čas běží dál, ke Štědrému dni, k Novému roku.

Co tedy můžeme dělat? Víme, že v této době pomohou obřady, protože dovedou oddělit čas bolesti a čas radosti, čas smrti a čas života, minulosti a budoucnosti. A také dovedou spojit i nespojitelné. Proto pomáhají zvláště obřady ve společenství. Ale i člověk sám může zapálit svíčku a uctít oběti minutou ticha, připomenout si jejich blízké a rodiny. Mezi oběťmi je i vrah, jeho blízcí a jeho rodina.

Každý můžeme vyjádřit soucit a solidaritu. A co dělat dál? Příští týdny, měsíce a roky? Zastavit se, a pokračovat. Zapomenout, a nezapomenout. Udržet význam této zkušenosti ve všednodenní jistotě, že se nám žije dobře v bezpečné zemi. Kdokoli může potřebovat soucit a solidaritu. V Praze před Vánoci na univerzitě a kdekoli na světě kdykoli.

Karel Šimr, Bohumila Baštecká za lidi z Psychosociálního intervenčního týmu

Odjinud:

Udělení pamětního listu a konference k 20 letům psychologické služby HZS ČR

Ve čtvrtek 12. 10. 2023 proběhla konference u příležitosti 20 let vzniku Psychologické služby u Hasičského záchranného sboru ČR. Vystoupili na ní také zakladatelé Psychosociálního intervenčního týmu Bohumila Baštecká a Vítězslav Vurst s prezentacemi o PIT ČR, Standardech psychosociální krizové pomoci a spolupráce, Konferencích Víme o sobě a spolupráci duchovních s hasičskými psychology. PITu ČR byla při této příležitosti udělen pamětní list.

Prezentaci Bohumily Baštecké najdete zde.

Škola a neštěstí: Jsme připraveni!

Metodiku pro školy a školská zařízení můžete stahnout zde.

Utonutí žáka na školním výletě, nezvěstná žačka, vážné onemocnění učitele, ale i dlouhodobé děje, jako je šikana – to je jen malý výčet nepříznivých situací, se kterými se školy setkávají. Události mají dopad na pracovníky a vedení školy, na zřizovatele, na děti, žáky, studenty a také na jejich rodiny a blízké či na obyvatele obce. Škola by na dopady událostí měla adekvátně reagovat. Jak v takové situaci postupovat? Lze se na neštěstí a jeho dopady připravit? To jsou otázky, na které odpovídá nové metodické doporučení pro školy a školská zařízení „Škola a neštěstí: Jsme připraveni!“. Jedná se o aktualizovanou a rozšířenou verzi Příručky pro školy: Když se stane neštěstí z roku 2012.

Metodické doporučení vytvořila pracovní skupina při psychologickém pracovišti MV-generálního ředitelství Hasičského záchranného sboru České republiky. Kromě psychologů IZS se na tvorbě podílela celá řada dalších odborníků z různých organizací včetně Psychosociálního intervenčního týmu, Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, České školní inspekce či České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání. Díky oborové spolupráci s krizovými interventy, právníky, sociálními pracovníky a dalšími vznikl materiál, který poskytuje ucelený pohled na řešení mimořádných situací ve školách a školských zařízeních.

 

Svíce za mír / Свічка за мир

Připomínáme si rok od začátku války.

Co se stalo?
24. 2. 2022 začala v naší blízkosti válka, ruská invaze na Ukrajinu. To přece není možné! říkali jsme. Snad to brzy skončí!

Co se dělo pak?
Lidé se dali do pohybu. Česká republika se ještě nevzpamatovala z pandemie, a čelila dalšímu nároku: přijmout uprchlíky. Stát spustil provoz krajských asistenčních center pomoci Ukrajině, ve zkráceném režimu se vyřizovala povolení k pobytu, lidé nabízeli prostory k ubytování, zapojili se dobrovolní tlumočníci a další dobrovolníci, obce sahaly do rezerv zdravotnického a školského systému, hledala se pracovní místa. Řadě institucí se den ze dne zdvojnásobila agenda.

Co to znamená?
Aniž jsme si téměř stačili všimnout, uplynul rok obrovské zkoušky. Co se dalo zvládnout, se zvládlo. Můžeme na to být hrdí. Každý z nás, Ukrajinec nebo Čech, něco dal a něco získal, ať chtěl, nebo nechtěl. Žijeme tu společně, ať chceme, nebo ne. Každému, Čechu anebo Ukrajinci, pomáhají podobné věci: když se lidem měří spravedlivě, když umíme říct a slyšet „díky“, když je člověk někde přijat.

Proto si společně chceme 24. 2. 2023 připomenout tento rok.
Zapalme svíci vděčnosti a připomeňme si třeba jednu malou věc, která nás tento rok zahřála u srdce.
Zapalme svíci vzájemnosti a připomeňme si, pro koho jsme tento rok byli důležití a kdo byl důležitý pro nás. Připomeňme si, že k sobě navzájem patříme, i když si leckdy nerozumíme.
Zapalme svíci naděje. Doufáme v mír.

Svíce zapálíme sami za sebe 24. 2. v 18 hodin.
Nebo se zapálením svící připojíme v příhodném čase k místním akcím konaným k prvnímu výročí války.

Připojte se a dejte vědět formou komentáře k této události, co k prvnímu výročí připravujete vy!


Згадуємо рік від початку війни.

Що відбувалось?

24 лютого 2022 року близько від нас почалася війна, вторгнення Росії в Україну. Але це неможливо! – говорили ми. – Це швидко мине!

Що сталося потім?

Люди почали рятуватися втечею. Чехія ще не оговталася від пандемії, як зіткнулася з наступною проблемою: прийняти біженців. Держава запустила роботу регіональних центрів допомоги Україні, дозволи на проживання оформлювалися в швидкому режимі, люди пропонували житло, залучалися добровільні перекладачі та інші волонтери, муніципалітети використовували резерви системи охорони здоров’я та шкільної системи, потрібно було знайти робочі місця. У ряді інституцій  робота подвоювалася з кожним днем.

Що це означало?

Майже непомітно минув рік величезних випробувань. Всі зусилля були спрямовані на допомогу, багато що вдалось подолати та вирішити. Ми можемо цим пишатися. Кожен із нас, українець чи чех, хотів він  того, чи ні, але щось дав та щось отримав. Ми живемо тут разом, хочемо ми цього, чи ні. Усім, чехам чи українцям, допомагають подібні речі: коли до людей – справедливі, коли вміємо сказати й почути «дякую», коли людину приймають.

Тому ми разом хочемо згадати цю річницю 24 лютого 2023 року.

Можемо запалити свічку подяки і згадати, наприклад, одну маленьку подію, яка зігріла наші серця цього року.

Можемо запалити свічку взаємності і згадати, для кого ви були важливі і хто був важливим для вас. Нагадаймо собі, що ми належимо один одному, навіть якщо інколи не розуміємо один одного.

Ми можемо запалити свічку надії, бо віримо в мир і перемогу.

Свічки запалимо вдома 24 лютого о 18.00.

Або, запаливши свічки, долучитись у відповідний час до місцевих заходів, які проводяться до першої річниці війни.

Приєднуйтесь та повідомляйте нам, що ви готуєте на першу річницю: www.facebook.com/pitcr.cz/

Letáky stahujte ve formátu pdf v češtině zde a v ukrajinštině zde.

K události na facebooku se můžete připojit zde.