Loni touto dobou jsme zapalovali „Svíce za mír“ k prvnímu výročí ruské invaze na Ukrajinu a v pozvánce škrtali slovo „první“, protože to nabízelo, že bude nějaké další. Představy, kdy válka skončí, měly ještě podobu nadhledu. Třeba „až se zbrojní průmysl zbaví všech svých nadbytečných zásob“.

Letos neslyším mnoho jiného než únavu. Únava Ukrajinců. Celou dobu se válčí na jejich území, oni nesou hlavní ztráty. Únava ze zpráv o válce. Co se ještě k obavám z další světové války dá přidat? Únava z obav. Únava z demokracie. Z mladých, ze starých, z komunistů, nekomunistů, z křesťanů, muslimů, z pražské kavárny i stávkujících zemědělců, z těch, co jsou přilepení k mobilu, i těch, co nechtějí využívat digitální technologie.  

Přesto se (mi) pořád dobře žije. Nejen mně. Pokud dobré žití měříme tím, že je pořád za co děkovat a v co doufat.

Objetí

První výročí války jsem trávila v lázních časnou rehabilitací po chirurgické operaci, která pro zdravotníky představovala sedm hodin práce a pro náš stát spolu s rehabilitací náklady kolem milionu korun. Nedostatek pracovníků v lázních zachraňovaly ženy z Ukrajiny. Mezi nejoblíbenější zaměstnance vůbec patřila usměvavá, hbitá a ochotná Anja (říkejme jí tak pro tuto chvíli). Lázně jí nabídly ubytování v paneláku na kraji města spolu s další ženou, která také na začátku války uprchla z Ukrajiny. Obě se staraly o malé děti a byly za možnost pracovat a bydlet vděčné. Obeslala jsem je ukrajinskou verzí pozvánky „Svíce za mír“ a nabídla ke vzpomínkovému setkání místo v lázeňském parku. Přišly. Všechny jsme měly s sebou svíčky. Postály jsme nad jejich světlem téměř mlčky.  

Za měsíc rehabilitačního pobytu jsem přilnula k personálu i krajině.  Asi po půl roce jsme s kamarádkou hledaly, kam vyrazíme na krátkou dovolenou, a já navrhla tyto lázně. Vracela jsem se už v plné síle samoplátce. Když proti mně šla po chodbě Anja, obě jsme rozpřáhly náruč.

Stačí, když se představíte; stačí, když si představíte?

Na konferenci Co nás učí války v listopadu 2023 vystupoval i Dmitri Berzon. Ruský žid, který se svou skotskou manželkou žije v Čechách a od počátku války ubytovává ukrajinské uprchlíky. „U vás stačí, když se představíte,“ říkala jsem, když se omlouval za svoji češtinu s obavami, jestli jeho příspěvku bude rozumět. Bylo mu rozumět: Žádný z nás nemá volbu, kde a kdy se narodíme, na kterém kontinentu nebo v jaké zemi, nebo jaký osud nás čeká. Nevybíráme si své rodiče ani sociální skupinu, ve které vyrůstáme. Nemůžeme si vybrat mateřský jazyk, a naše formativní roky jsou utvářeny kulturními normami, tradicemi a politikou, které zdědíme od předchozích generací, okolnostmi, nad kterými nemáme kontrolu. Místo toho, abychom čelili přímým dopadům konfliktu, jsme často vyzváni, abychom zaujali stranu. Tím nevědomky přispíváme k rozdělení lidstva na „my“ a „oni“. Tvoříme spojenectví, dovolujeme si nechat se přesvědčit, abychom podpořili jednu stranu, a v procesu můžeme neúmyslně zhanobit druhou.

Představa té náhodnosti mě zaskočila. Kdyby se můj totálně nasazený tatínek neseznámil úplně nepravděpodobně s mojí totálně nasazenou maminkou, mohla ona třeba odejít s ruským důstojníkem. Zamiloval se do ní na konci války při krátkém zastavení armády v její rodné východočeské vesnici a nezapomněl na ni nikdy. Stačilo málo, a já bych dnes byla Ruska.

Koho bych asi volila a proč?

Doma na mě z hromady papírů vykoukl titulek „Zeman chce bitevní drony. K čemu? Diví se experti“. Lidové noviny, středa 30. listopadu 2016. Musela jsem Zemana jako prognostika ocenit. Dovedl si některé věci představit dřív než jiní.  Uvažoval o válce a naší obranyschopnosti, o tom, že budoucí válka bude válkou dronů. Prognostik možná bylo místo, odkud mohl dobře přispět celku „lidské rodiny“, jak by řekl Komenský. To je úkol pro mě, zvyknout si na to, že každý máme jen dílčí hlas, že naše expertství má omezenou platnost, že si každý dovedeme představit jen něco.  

O válce a naší obranyschopnosti teď uvažuje generální štáb armády. Sportovci Dukly, z nichž mnozí jsou vojáky z povolání, nafotili jako každoročně oblíbený kalendář. Jenže tentokrát kalendáře k odběratelům nedoputovaly, protože se sportovci nechali vyfotit se symbolem míru na rukách a vedení armády tím popudili. „Původně to bylo myšleno jako poděkování armádě, že můžeme sportovat v míru. Až později jsme si uvědomili, že v dnešní vypjaté době to vůči armádě nebylo fér, a nakonec se to obrátilo proti nám, protože jsme si neuvědomili, že vojáci, kteří bojují v poli, to vnímají jinak než sportovci,“ vyjádřil se ředitel Dukly a nařídil kalendáře spálit.

Ze zvyku daného mojí odborností jsem počítala, koho všeho se toto rozhodnutí mohlo různým způsobem dotknout: sportovců, fotografa a vydavatele kalendáře, vojáků, novinářů, odběratelů kalendáře, Dukly, armády, lidí, kteří mají historickou paměť a těžce nesou, když se pálí knihy, a dalších lidí, které už si nepředstavím, ale vím, že se ke kalendářům a jejich osudu vyjadřují na sociálních sítích.

Nezávidím vládě. Měla by poslouchat jednotlivé hlasy. A rozhodovat se podle toho, co i dlouhodobě prospěje celku lidské rodiny.  

Pravidla České republiky

Vyrazila jsem na východ. V mém případě to znamená východní Čechy, kde mám část rodiny a na obzoru vidím obliny Orlických hor. Kafe si dám cestou, rozhodla jsem se. Zaparkovala jsem na náměstí malého úpravného města. Jedna kavárna vedle druhé, v nedělním dopoledni ale měla otevřeno jen Čínská restaurace. Byla jsem asi první host. Jako druhý vstoupil rozložitý muž. Uviděl moji kávu a ptal se, jestli je z „mašiny“. „Ano,“ řekla jsem, „a je výborná.“ Ženě za barem řekl, že chce tutéž kávu, co já, a že by si zapálil. „To nemůžeš!“ vykřikla ona. „Tady seš v České republice. Tady se nesmí kouřit v restauraci! Nikde!“ „Já chci jen kafe a kouřit u toho,“ zahučel muž. „To mám jít kvůli tomu ven? Prší!“  Drobná žena nic. Ale vypadala neoblomně. „A ty jsi z Číny nebo z Vietnamu?“ zkusil to jinak. „Já jsem z Číny,“ řekla žena. „Ale jsou tady taky Vietnamci, ne?“ neustával. „Ježiš!“ zaznělo od baru téměř česky. „Já nevím! Já jsem Číňanka! A kouřit se tady nesmí!“

Přesunul se k mému stolu a zůstal stát nad ním. Podíval se na smažený banán na mém talíři: „To jsou vajíčka? – Nojo, to budou vajíčka.“ Jedla jsem dál rozkouskovaný smažený banán. Snad poprvé v životě. Byl dobrý. „Já jsem Andrej (říkejme mu tak pro tuto chvíli) a jsem z Ukrajiny,“ řekl muž a podával mi ruku. „Sláva Ukrajině!“ odpověděla jsem obřadně, jak jsem zvyklá. Ruku jsem mu nepodala, na tolik blízkosti jsem neměla náladu. Znovu se představil a znovu podával ruku. „Pane, já jsem starší dáma, a tohleto si určuju sama. Pravidla si tady určují dámy,“ řekla jsem, a on skoro zasténal: „Já chci domů!“ Zvedla jsem oči teď už se zájmem: „Jste už z toho tady asi unavený.“ Muž se rozmáchl: „Mně už je to jedno, ať si ten Putin veme všechno! Všechno. Jen ať to skončí. Podívejte, Ukrajina. Já jsem ze Zakarpatí. Vždyť jsme byli jeden čas s vámi. Potom s Maďarskem. Potom s Ruskem. Vždycky se někdo tahal o Ukrajinu. A celou tu dobu byli Rusáci všude. Je jich hodně a jsou všude. Mně už je jedno, s kým budeme, s Běloruskem nebo Ruskem. Hlavně ne v Evropské Unii.  To je pořád Zaplať! Za psa Zaplať! – za kočku Zaplať! – za slepici Zaplať! A já doma měl psa, kočku, krávu, slepice, a žádné Zaplať, vydělával jsem. Od krávy jsem prodával mléko. Mléko, pani! Ne jako tady lídl mléko, ale MLÉKO, nechala jste ho stát a do rána byla půlka smetany! – A tady daně, daně, daně.“ Popřála jsem mu dobrý návrat. A podala ruku.

Za dvě hodiny nato jsem o setkání vyprávěla ve východočeské vesnici mému 75letému bratrovi. „Staromilec,“ podotkl. „To není výhodná strategie. I když se vrátí, Ukrajina už nikdy nebude stejná jako předtím. Ani to jeho hospodářství.“

Zatrnulo mi.

Ostrava!!!

Vracela jsem se domů z pražské práce a do odjezdu vlaku zbývalo padesát minut. Jezdím často a čekárna Českých drah na Hlavním nádraží pro držitele místenek a lístků první třídy je mým obvyklým útočištěm. Jako vždycky jsem vytáhla notebook a jako vždycky hledala místo poblíž zásuvky. Tentokrát to bylo naproti mladému muži ve světlé košili. „Můžu přisednout?“ zeptala jsem. „Prosim, samozřEjmě,“ řekl zdvořile a s přízvukem. Všimla jsem si průzračného výrazu modrých očí a sevřené podkovy skeptických úst. A rozměru. Seděl na dvou sedadlech a pravděpodobně už splňoval kritéria morbidní obezity. Zazvonil mu telefon, asi kamarád. Poslouchala jsem. Mladý muž jel ze schůze a čekal na pendolino do Ostravy. „Naštěsti ten blb dnes mlčel. Minule jsme ztratili hodinu debatou, kdo poškodil Nord Stream. Že pry si ho Putin poškodil sam. Ti pražaci jsou skutečně nemožni. Nemožni! A to jdeš po Praze, a samy UkrajInec. Skutečny blazInec.“ Pokukovala jsem po něm. Na jaké schůze to asi jezdí? A jak pozná na první pohled Ukrajince? Vzpomněla jsem si na Kláru Kalibovou ze společnosti In IUSTITIA. Ukrajinci u nás podle ní už jako terče předsudečného násilí předběhli tradiční držitele prvenství – Romy. Předsudečné násilí. Jen tak, třeba z nudy, třeba z pocitu zmaru. Jen tak. Máme přece představivost.

Ostrava je rodiště mého tatínka. Mám ráda její energii. Potřebuju ji. Mladý muž se zdvořile rozloučil. Už přistavili pendolino.            

Doma

I mně to jelo. Byla už tma, když jsem podél vlaku spěchala ke „svému“ vozu. Podle siluety jsem rozpoznala pana průvodčího, s kterým dnes pojedu. Zamávala jsem mu. Poznal mě také: „Cože tak pozdě dneska? Co jste dělala? Naháněla chlapy, viďte! To jsem zvědav, co vám řeknou doma!“ Zasmála jsem se. Byla jsem ráda, že mě vidí zrovna dnes zrovna takhle. Nepotřebovala jsem vysvětlovat, že jedu z nepříliš vydařené schůze čehosi, co by si směle mohlo říkat pražská kavárna, že doma mě dneska nikdo nečeká a že díky jeho reakci se cítím doma zrovna teď na pražském Hlavním nádraží. V hlavě se mi rozezněla slova Dmitriho Berzona: „Všichni máme stejnou biologii.“ A k tomu ještě tu krásnou a zrádnou lidskou představivost, dodala jsem v duchu.

Lidská rodina

Pořád je za co děkovat a v co doufat. 24. 2. 2024 v 18 hodin znovu zapálím svíci. Tentokrát asi „Svíci proti únavě a pro naději“. Myslím, že nebudu sama. Chci chvíli posedět s lidskou rodinou.

Bohumila Baštecká
členka Psychosociálního intervenčního týmu ČR a iniciativy Možná si nerozumíme; určitě se potřebujeme

Tento text je politickým prohlášením, pokud za základ politiky považujeme vzájemné spolužití v obci, v lidském společenství.